Aktuality - Vojenský spolek rehabilitovaných

Vojenský spolek rehabilitovaných AČR
Toto jsou oficielní stránky Vojenského spolku rehabilitovaných AČR
Přejít na obsah

Aktuality

Přestaňme mluvit o obětech a začněme mluvit o pachatelích
    V těchto dnech si připomínáme velmi podivné výročí. Je to padesát let od hanebné kapitulace našich politiků před ozbrojenou silou „spojeneckých“ vojsk. Jistě, ozbrojený odpor dne 21. 8. 1968 nepřicházel v úvahu, na to se mělo myslet a připravovat podstatně dříve. Není to tedy o ozbrojeném konfliktu, je to o morálce a vztahu k vlastnímu obyvatelstvu. Hanebnost spočívá v odmítnutí jakékoli reakce na realitu, v totální bezradnosti, neschopnosti rozhodnout se. Jak jsem řekl, ozbrojený odpor zahájený po vstupu vojsk by byl zřejmě sebevražedný. Ale snad stačilo říci děláte špatně, nejedeme v tom s vámi, odejděte, nespolupracujeme. Místo aspoň pasivní rezistence přišla aktivní spolupráce na nastartování normalizace, což je kapitola v našich dějinách snad nejhanebnější. A navíc si musíme uvědomit, že nešlo o žádnou ránu z čistého nebe, muži Pražského jara byli velmi důrazně informováni o požadavcích Moskvy a musíme také vzít v úvahu existenci početné a výkonné páté kolony.
    V těchto dnech se dovídáme počty letadel, směry postupu sovětských vojsk, máme snad po minutách zaznamenán sled událostí. Tady bych doplnil jediné číslo - okupačními vojsky bylo zavražděno nejméně 140 našich naprosto nevinných spoluobčanů. Tato masová vražda nejen že nebyla a nebude potrestána, ona je téměř zapomenuta. Co tím chci říci. Více či méně známe jména obětí ruské okupace a naší vlastní normalizace. Začínají se sbírat a dokumentovat jejich vzpomínky a příběhy. Je to příkladné, je to potřebné, je to záslužné a je to málo. Je to pouze první krok. Musíme si uvědomovat, že nejděsivějším následkem sovětské agrese byla normalizace, hanebné podvolení se a přijetí absolutně všech požadavků sovětů našimi politiky. A to i těmi, kteří byli tou údajně lepší, reformní částí komunistické strany. A nejenže poslouchali, poslouchali rádi a velmi iniciativně. To právě oni zahájili likvidaci těch, kteří svými slovy a skutky prokázali odvážný občanský postoj, svůj vztah k pravdě a vlasti. Tihle lidé byli zavíráni, vyháněni z vlasti, vyhozeni ze studií či zaměstnání, což se velmi sprostě a podle týkalo i jejich nejbližších, především dětí.
    Je dobře, že je tato temná kapitola zachycována obrazem i písmem, bylo by dobře, kdyby tyhle poznatky byly předávány dalším generacím. Je to skvělé, ale je to jen ta menší a snadnější část vyrovnání se s událostmi srpna 68 a dvaceti let hlubokého „nového temna“, které pak následovaly. Teď musí přijít čas odhalování pachatelů.
    Skutečně, právě teď musíme začít pojmenovávat pachatele zločinů. Vzhledem k plynutí času je asi nesnadné tyhle osoby trestat. Musíme si ovšem uvědomit, že oni tvrdě a těžce poškodili nejen konkrétní jednotlivce a jejich nejbližší okolí, oni poškodili naprosto všechny slušné občany této země. A my jim musíme říci (když to nedokázali či dokázat nechtěli polistopadoví politici a zdá se, že ani ti dnešní), že jsme je považovali za amorální odpad společnosti tehdy i dnes. Proto žádám vás všechny, kteří čtete tyto řádky, pojmenujte ty, kteří tehdy (a i dnes) stáli mimo řady slušných lidí. To, co říkám, to není žádná osobní zášť, to je střet morálky a bezcharakternosti. Jsem přesvědčen, že ten, kdo se zachoval jako bezectný lotr a není schopen ani ochoten to přiznat (natož odčinit), že ten se tak bude chovat i dnes. Zveřejnění těchto jmen je služba společnosti, je to jakási morální profylaxe.
    Uvedu příklad. Já jsem byl vyhozen v r. 1976 a na dokladech z té doby (služebně politická charakteristika, hodnocení, posudky, vlastní akt vyhození) není a nebylo razítko ÚV KSČ, není tam podpis žádného prvního tajemníka. Jsou tam podpisy velitele útvaru, což byl mjr. Ing. Václav Müller, zástupce pro týl, pplk. Ing. Václava Krejčího, kádrováka (cudně utajeného jako evidenčního náčelníka) mjr. Skladana, jeho poskoka kpt. Kantuláka, zástupce pro věci technické, který byl členem jakési vyšetřovací komise, pplk. Ing. Josefa Musila a dalších. Tihle lidé by teď měli veřejně objasnit pohnutky svého jednání a cíle svého chování. Nepředpokládám, že by se jediný z nich ozval, pokládám je za lidi bez morálky a bez svědomí.

Petr Mrázek
Vernisáž výstavy k 50.výročí největšího zločinu v naší zemi - ignorovala média, politici, veřejnost nevěděla…?!
50. výročí tzv. „Pražského jara 1968“
V neděli 25.03. 2018 se konala v „Rytířském sále“ na  barokním zámku v Táboře- Měšicích přednáška plukovníka letectva v.v. Ing. Zbyňka  Čeřovského na téma „Persekuce  důstojníků a vojáků po 21. srpnu 1968, v době temna, zvané  'normalizace'...“ Přednášky se, mimo  jiné, zúčastnili rytířské řády „Templářů“ a „Jezernických Pánů“, tak jako  zástupci vojenských spolků z Rakouska a SRN. Přednáška probíhala dvojjazyčně –  čeština a němčina v konsekutivním překladu.
Referent plk. v.v. Ing. Čeřovský, sám oběť persekuce v  době tzv. „normalizace“ 1968 – 1989 (degradován na vojína, odsouzen na tři roky  těžkého žaláře, signatář „Charty 77“ a posléze s celou rodinou vyhnán do SRN) ,  zaujal posluchače svým dramatickým osudem a sklízel ovace za svůj věcný a  poutavý přednes.
„Rytířský sál“ byl do posledního místečka zaplněn a po  přednášce se rozpoutala bouřlivá diskuze na téma, zdali bylo možné potlačení  „Pražského jara 1968“ zabránit, či nikoli a pakliže ano, tak  jak!?
Každý účastník přednášky obdržel nejnovější knížku  Jana Berwida-Buquoye „Co to bylo 'Pražské jaro' 1968 a přepadení  Československa Sovětskou armádou 21. srpna 1968 “ (MJF, Praha 2018)  s podpisem autora a referenta.
Vojenští zástupci Rakouska a SRN vyslovili účinkujícím  pozvání k osvětovým akcím v jejich zemích, rovněž s přáním další plodné  spolupráce a vzájemné informovanosti i v časech budoucích...

Jan Berwid-Buquoy
Návrat na obsah