Informace o činnosti VSR
Veřejné informace
Odpověď na dotaz ze dne 2. ledna 2024 našemu předsedovi z MO
Vážený pane podplukovníku Mrázku,
v příloze
Vám zasílám odpověď vedoucího Oddělení péče a podpory Odboru pro
válečné veterány a válečné hroby MO Mgr. Jana Vrbického, týkající se
benefitů poskytovaných MO skupině rehabilitovaných důchodců od 1. 1.
2024.
S pozdravem,
Mgr. Klára Adamová
Ministerstvo obrany ČR- Odbor pro válečné veterány a válečné hroby
Oddělení péče a podpory
Tel. 973 225 959
Dopis a informace předsedy a předsednictva VSR na závěr roku 2023
Vážení kolegové, přátelé,
Dovolte mi nejprve, abych vám všem jménem celého předsednictva popřál klidné prožití svátků vánočních a do nového roku především hodně zdraví. Letošní rok nám mnoho potěšení v spolkovém životě nepřinesl, tak doufám, že to ten příští napraví. V osobním životě to je už vzhledem k našemu věku tak trochu střídavě oblačno, ale zatím je těch slunečných dní přeci jen ještě dost. Alespoň já mám z těch svých dětí, vnuků a pravnoučat velkou radost.
Menší radost máme z přístupu našich vrcholných představitelů, především armády k nám. Pro ilustraci vám předkládám svůj dopis, který jsem zaslal presidentovi republiky, předsedovi vlády, paní ministryni, náčelníkovi GŠ a také všem poslancům parlamentu. Jediná odpověď přišla ze sekretariátu MO, kterou rovněž přikládáme. Pro příští rok připravujeme na toto psaní pádnou odpověď, a proto se obracíme na vás, přátelé, na jednoho každého z vás. Najděte si trochu času o těchto dnech svátečních a napište nám, byť třeba jen jednou větou cokoli, co by mohlo být věcným argumentem. Vzpomeňte si na jména těch lumpů, kteří pro své vlastní potěšení a osobní zisky ničili vaše rodiny, vzpomeňte si na jakékoli doklady a podklady, které by tvrzení našich odpůrců usvědčovaly ze lži. Proto, abyste se mohli lépe zorientovat, vám předkládáme první nástřel své odpovědi.
Všem vám děkujeme za práci, kterou jste v tomto roce pro nás všechny a především sami pro sebe vykonali. Děkujeme do Brna, Olomouce, Plzně, Českých Budějovic a vám všem, kteří pro naše myšlenky žijete a pracujete.
Do příštího roku přejeme vám a především vašim nejbližším hodně zdraví, klidu a pohody.
Za předsednictvo
Petr Mrázek, Jan Kabát, Ladislav Moždík
Dopis vrcholným představitelům státu
vážený pan
Ing. Petr Pavel
prezident České republiky
Hrad I nádvoří 1
119 08 Praha 1, Hradčany
vážený pan
prof. PhDr. Petr Fiala, Ph. D.
předseda vlády ČR
Úřad vlády ČR
Nám. Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1
vážená paní
Mgr. Jana Černochová
ministryně obrany ČR
Ministerstvo obrany ČR
Tychonova 221/1
160 00 Praha 6
vážený pan
genpor. Ing. Karel Řehka
náčelník generálního štábu AČR
Vítězné nám. 1500/5
160 00 Praha 6
na vědomí všem členům Senátu a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Vážený pane prezidente,
vážený pane předsedo vlády,
vážená paní ministryně,
vážený pane náčelníku generálního štábu,
vážené paní senátorky a vážení páni senátoři,
vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci,
v roce 2002 vydalo nakladatelství Naše vojsko útlou brožuru, sborník vzpomínek několika československých důstojníků na srpen 1968 a následná léta normalizace v armádě. Velmi výstižně nese tato knížka titul
„Vojáci, kteří neztratili svou čest“.
Jejich osudy jsou ukázkou tehdejšího stavu velitelského sboru a rovněž jsou zrcadlem dnešního vyrovnávání se téže armády s tehdejším tragickým a neodpustitelným selháním. Jsou svým způsobem svědectvím, a to svědectvím hluboce lidským, o něčem, čemu se kdysi říkalo vojenská čest. Proto jsem tohle kratičké pojednání nazval
„Vojáci, kteří o cti nikdy nic ani netušili“
Skutky nejsou hnusné proto, že jsou hnusné, ale proto, že odporují naší morálce. Obecně víme, co si pod tím slovem máme představit a také se tím v zásadě všichni řídíme, aniž bychom tušili proč. Nejdůležitější jsou dvě otázky – kde se morálka vzala a zda platí pro všechny lidské bytosti.
Jestliže přijmeme tvrzení, že jde o soubor zásad, které nám umožňují pokojné soužití ve společnosti, pak tím uznáváme, že tento soubor vznikal od okamžiku, kdy se člověk stává člověkem. A jak se vyvíjí, tak se vyvíjí i tento nepsaný kodex. Morálku si tedy vynutil vznik lidské společnosti a platí to tedy pro všechny lidi na planetě. Všichni máme nějakou morálku. Druhá otázka, zda platí pro všechny lidské bytosti, je poněkud ošemetná. Ne všechny lidské společnosti si v běhu času prošly stejným vývojem. Žili v jiných prostředích zeměpisných, klimatických a tedy se i jinak srovnávaly samy se sebou. Tudíž i výsledek takového vývoje musí být zákonitě jiný. Takže ano, všichni máme nějaká pravidla morálky, a ne, nejsou pro všechny stejná.
Jedno je ovšem stejné – pokud pravidla své morálky známe a obecně je dodržujeme, pak při jakémkoli vybočení z jejich hranic cítíme, že něco není v pořádku. A vnímáme to většinou dost nelibě a budí to v nás velmi zvláštní stavy a pocity jakési vnitřní viny, což obecně nazýváme svědomí.
Musíme si ovšem uvědomit, že zcela zásadní rozdíly ke vnímání a respektování morálních kánonů uvnitř konkrétní skupiny lidí mohou existovat. Přestože členové rodiny, skupiny, kmene či klanu od okamžiku narození vstřebávají tato morální pravidla, neznamená to, že je i tak stejně budou respektovat. Existují jedinci, kteří dokážou různým pravidlům morálky přisuzovat váhu podle vlastních představ a že tedy i uvnitř jedné skupiny lidí se mohou objevit jedinci se zcela odlišnými měřítky pro váhu morálních pravidel. Což zřejmě koresponduje s jejich svědomím. To je ovšem pouze vysvětlení, v žádném případě takové amorální chování nelze omlouvat.
Protože mluvíme o vojácích, nemůžeme vynechat pohled na dění v armádě jako celku. Nebudu zde rozebírat první kapitoly od vzniku našich legií po rok 1938. Jsou to kapitoly slavné a ukazují armádu jako sbor dobře ozbrojených a dobře vycvičených mužů, ochotných za vlast a svobodu bojovat i za cenu vlastních životů. Mnichovská dohoda je prvním zlomem historického vývoje. Odhodlání občanů naší země bylo odhozeno, politici se prostě vzdali a nedokázali vidět důsledky svého konání. Tady vidím i kořeny naší dnešní lhostejnosti nejen k dění ve světě, ale i u nás doma. Přesto nebo právě proto je nutno vyzdvihnout odvahu a vlastenectví desetitisíců našich občanů, především vojáků. Ti tvořili páteř našeho odboje domácího i zahraničního. Naši vojáci na Západě i Východě, naši vojáci jako příslušníci spojeneckých vojsk, náš odboj domácí, to je skvělá a nezpochybnitelná vizitka skutečných vojáků a vlastenců.
Nebudu rozebírat podivnou politiku presidenta Beneše vůči Sovětům. Podle všeho to byl dobrý politik, dobrý diplomat, nebyl to však státník. Skutečností je, že nejen jeho zásluhou přišel únor 48. Ten znamenal zlom, možná ještě osudovější než Mnichov, v naší historii. A protože hovořím o armádě, a protože armáda je mimořádně důležitou složkou státu, musím konstatovat, že infiltrace armády komunisty probíhala již dlouho před únorem. Ale to nechme dějepiscům. Důležité je, že okamžitě po únoru 48 začaly v armádě naprosto neuvěřitelné čistky a z uskupení určeného pro obranu země se stal nástroj komunistů. Nástroj určený primárně k zajištění cílů komunistů, tedy nástroj k ovládání vlastního obyvatelstva.
Co si máme představit pod pojmem čistky? V první řadě šlo o brutální odstranění a často i fyzickou likvidaci nepohodlných osob, tedy vojáků z povolání.
Komunisté okamžitě po únorovém puči převzali velení armády. Šlo to snadno, protože ji infiltrovali již před válkou, ale tento problém ať řeší historici. Skutečností je, že byla provedena v armádě obrovská čistka. Petr Pithart ve své knize Osmašedesátý uvádí, že byla vyhozena celá jedna třetina důstojníků, prameny Vojenského historického ústavu uvádějí, že důstojníků, praporčíků a občanských pracovníků bylo tehdy vyhozeno 52%. Oba údaje jsou děsivé. A neméně děsivé je i další zjištění. Uvádí se, že v politických procesech bylo zavražděno 247 osob. Bylo mezi nimi nejméně 30 vojáků, absolutně největší profesní skupina. Jmenovitě to byli František Boháč, Vladimír Cerman, Gustav Černý, René Černý, Josef Gonic, Bohumil Gruber, Karel Hořínek, Josef Hruška, Tomáš Chovan, Vratislav Janda, Miloslav Jebavý, Josef Kubelka, Josef Kučera, Miloš Morávek, Jaromír Nechanský, Ctibor Novák, Heliodor Píka, Josef Plzák, Květoslav Prokeš, Jan Rešetko, Josef Robotka, Karel Sabela, František Skokan, Vilém Sok, Ladislava Svoboda, Claudius Šatana, Karel Volf, Václav Ženíšek, Viliam Žingor. První z nich byl popraven 21. 6. 1949.
Tím to ovšem nekončilo a komunistické čistky pokračovaly s větší či menší intenzitou vlastně nepřetržitě. Sovětská okupace v srpnu 68 pak přinesla další velkou vlnu těchto persekucí. Hovoří se o 10 – 14 tisících osob, přesné číslo jsem nezjistil. Někteří historici hovoří o 20 % z celkového počtu tehdejších důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy.
A tady si musíme objasnit to, co je na celé této záležitosti absolutně nejdůležitější a co se doposud stále jaksi „cudně“ zastírá. Vojáky z armády naprosto protiprávně vyhazovali – a na důvody bychom se měli zeptat jich – právě zase jen a jen vojáci.
Dám vám konkrétní příklad. V dubnu 2014 se na náš Vojenský spolek rehabilitovaných obrátil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu s tím, že se úřad hodlá zabývat problematikou osob vyloučených ze zaměstnání z kádrových důvodů v době nesvobody. Samozřejmě jsem se do této akce osobně zapojil a předal Úřadu všechny své dostupné doklady a na jeho vyžádání je ještě doplňoval. Velmi dlouho doplňoval. Jako nejzběsilejší aktéry mého vyhození z armády (v roce 1976!) od radiotechnického praporu v Teplé u Toužimě jsem uvedl pány (spíše soudruhy) Krejčího, Skladana, Kantuláka, Müllera, Musila. Po shromáždění všech podkladů, archivních materiálů a listinných důkazů jsem v září 2022 obdržel usnesení, že Václav Krejčí, tehdy zástupce velitele 55. rtpr, Ing. Ján Lux, tehdy zástupce ministra obrany, Josef Marušák, tehdy velitel vojsk PVOS, Ing. Josef Polanský, tehdy náčelník ubytovací správy MNO, RSDr. Alexander Řechka, tehdy náčelník kádrové správy MNO a Jaroslav Štecha, tehdy velitel 3. divize PVOS se dopustili zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby a že jde o zločin, který nepodléhá institutu promlčení. Zároveň mi oznámil, že věc se odkládá, protože všichni jmenovaní jsou již po smrti.
V prosinci 2022 jsem obdržel usnesení Okresního státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání pana Václava Müllera a to proto, že je u něj diagnostikována demence.
V říjnu 2023 jsem měl možnost seznámit se s příběhem pana Zdeňka Böhma, vyhozeného z armády v roce 1970. Byl tehdy náčelníkem štábu 23. tankového pluku v Holýšově. Po okupaci prohlásil – měli jsme se bránit a bojovat, za svobodu je nutno vždy bojovat i za cenu ztrát životů a majetku. Soudruzi důstojníci Krampera, Mleziva a Duchek z téhož útvaru mu tehdy dali vysvědčení – „jmenovaný je z hlediska politických postojů neúnosný pro další službu v armádě“. A aby toho nebylo málo, byl tento skvělý voják zařazen mezi 9000 odsouzených k budoucí smrti v akci Norbert. Podotýkám jen, že jsem dopadl stejně.
Proč jsem vám tyto dva příklady předložil?
Ministerstvo obrany (tehdy FMO) posuzovalo 11 703 žádostí, rehabilitováno bylo 9 130 osob. Je tedy naprosto evidentní, že vojáci byli terčem největšího útoku komunistů jak při uchopení moci, tak po celou dobu trvání jejich panování. O rehabilitovaných vojácích se stále hovoří jako o osmašedesátnících a to až s jakýmsi despektem. Více než 30% žadatelů o rehabilitaci v armádě byli účastníci odboje v 2. světové válce, žádosti si mohli podávat jen žijící, tedy jen zlomek skutečně postižených. Navíc nevím, co by mělo být tak odsouzeníhodného postavit se – třeba beze zbraně – nejen sovětským okupantům, ale především těm našim československým quislingům a Čurdům, kteří se s okupací naší země ztotožnili a pak „spolehlivě“ sloužili až do listopadu 89 a stejně spolehlivě i pak. A z armády pak odcházeli se všemi poctami a náležitostmi – z toho důvodu by zřejmě sloužili komukoli, to je svědectví o svědomí a cti.
Jak jsem uvedl, o vydání rehabilitačního osvědčení požádalo v armádě 11 703 osob, z toho rehabilitováno nebylo 2573 osob, tedy 22%. Důvody neznám, ale doufám, že komise pracovaly velmi důsledně. Podívejme se teď na druhou stranu mince. V prosinci 1989 „pracovalo“ v armádě 4 161 politruků, k čemuž je nutno připočítat 911 příslušníků VKR, kteří od FMV přešli do podřízenosti MNO dnem 4. 1. 1990. Nevím, zda je to skutečnost, ale často jsem slyšel, že právě tito „kontráši“ tvořili základ vznikající vojenské policie. Přesně v té době spontánně, z vlastního rozhodnutí, a se všemi náležitostmi odešlo z armády 121 z výše jmenovaných. Souběžně rozběhl ministr obrany gen. Vacek tzv. reatestace těchto osob a po změně ČVO byli personálně začleněni na všech stupních velení armády. Po rozdělení státu a po vzniku AČR jich zde stále pracovalo 2076 osob, počet propuštěných do zálohy lze jen odhadovat na pouhé desítky, maximálně několik málo set. Srovnáme-li tedy absolutní čísla, pak tedy naprostá většina těch, kteří se o vznik kategorie „rehabilitovaný voják“ zasloužili, pracovala v armádě po roce 89 vesele dál. A hovoříme-li o nějakém vyrovnání se společnosti s rehabilitovanými vojáky, je nutno podotknout, že po odchodu některých vojáků patřících za minulého režimu k těm nejrepresivnějším složkám armády, tedy Vojenskému oddělení ÚV KSČ a Hlavní politické správě, jim byl nakonec se zpětnou platností (a valorizací) doplacen výsluhový příspěvek. Nejmenší doplatek tehdy činil 450 000,- Kč. Tato skutečnost je popsána v § 165 zákona č. 221/1999 Sb. o přechodných ustanoveních k výsluhovým náležitostem.
Rehabilitováno bylo 9130 důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy. Výše uvedená čísla se mohou zdát nepodstatná, ale je nutno si je spojit s předchozími příklady. Ministerstvo obrany vydalo rehabilitovaným osvědčení o tom, že byli propuštěni ze služebního (pracovního) poměru z protiprávních důvodů. A pozor – za každým jednotlivým příběhem každého člověka z těch více než devíti tisíc žijících a více než mnoha desetitisíců již zemřelých slušných lidí je vždy skupina těch důstojníků, kteří pro své nízké a nečestné pohnutky do osudu druhých s chutí a potěšením osudově zasahovali. A tihle všichni v armádě po roce 89 zůstali a jsou hanebnou skvrnou na štítě armády. Jeden vedle druhého to byli lidé bez morálky, beze cti, bez důstojnosti. Prostě odpad společnosti. A pozor vážení, z těch desítek tisíc bezectných důstojníků se nenašel jeden jediný, který by se za své činy alespoň omluvil. George Orwell o tom napsal:
„Pamatujte si, že za nepoctivost a zbabělost se platí. Nepředstavujte si, že byste mohli dlouhá léta sloužit jako propagandističtí pucfleci nějakého režimu a pak náhle přeskočit do mentální decentnosti. Jednou kurva, vždycky kurva.“
Když probíhaly rehabilitace, měly komise k dispozici u každého žadatele o rehabilitaci všechny podklady a členové komisí tedy znali jména těch práskačů, fízlů, prospěchářů – a ani jednoho z nich z ničeho neobvinili a ani jednoho z nich – zločince! – nepostavili mimo službu.
To je také pramen vztahu dnešní armády k rehabilitovaným vojákům a – recipročně – mého vztahu k armádě. Za mimořádně hodný zřetele je ten fakt, že personální správa v dané době po listopadu 89 se zaměřovala na přísné respektování právního rámce při posuzování tehdy navrhovaných požadavků na propouštění pracovníků VKR, politických pracovníků, plukovníků a generálů, absolventů vojenských škol v SSSR – tedy přesně těch právních norem a předpisů, které sami vědomě porušovali při vyhazování slušných lidí před rokem 90. A věřím, že řada těchto výtečníků byla členy rehabilitačních komisí. A opět malá poznámka – někdy se hovoří o obětech komunismu, jenže tady o žádné oběti nejde, tady jde o přímé a aktivní účastníky děje. Tihle vojáci, které jiní vojáci z armády vyhnali, ti se postavili na odpor, veřejně projevili své názory a postoje. To je skutečnost, na kterou se rádo zapomíná – možná i jen proto, aby „kritici“ nějak sami před sebou omluvili tehdejší a i nynější nečinnost. Tedy pokud opravdu šlo jen o nečinnost – to by byl ten lepší případ.
Jistě, jak běží čas, tak aktérů popisovaných událostí ubývá. Armáda však zůstává, a dokud si sama tento problém nějak nevyřeší, nese na sobě odpovědnost za spáchané bezpráví. A tím se obloukem dostáváme k úvodu tohoto pojednání, k pojmu čest a morálka. Kdo zlo chrání a obhajuje, stává se spolupachatelem.
Vážený pane armádní generále Ing. Petře Pavle, vrchní veliteli ozbrojených sil České republiky, pane presidente, vážený pane prof. PhDr. Petře Fialo, předsedo vlády České republiky, vážená paní Mgr. Jano Černochová, ministryně obrany České republiky, pane generálporučíku Ing. Karle Řehko, náčelníku generálního štábu Armády České republiky, máte nyní mimořádnou a vzácnou a pravděpodobně již poslední příležitost vyrovnat vztah celé společnosti a především armády k té dnes již pouhé hrstce žijících rehabilitovaných vojáků. Právě v těchto dnech, kdy vidíme mimořádně odpudivou agresivitu podivných režimů Ruska a Palestiny téměř v přímém přenosu, právě teď bychom měli ocenit ty, kteří se takovému násilí dokázali postavit. Beze zbraně, ale s o to větší odvahou a se ctí.
V Praze 17. října 2023
Petr Mrázek
předseda
Vojenský spolek rehabilitovaných AČR
Odpověď Kanceláře ministrině obrany
Odpověď na dopis z Kanceláře ministrině obrany
Kancelář ministryně obrany
…………….
Vážený pane řediteli,
obdržel jsem Váš dopis, jehož obsah jsem přijal s velkou lítostí. Je zřejmě mou chybou, že Vám a především paní ministryni nedokážu problémy popsat tak, aby jejich podstata byla naprosto srozumitelná. Myslím, že na tento můj dopis již nemohu očekávat žádnou odpověď, je však mou osobní povinností adekvátně reagovat. Proto si dovolím uvést na pravou míru některá tvrzení, která armáda urputně vydává za jakési vyrovnání některých křivd způsobených minulým režimem. Tady si jen dovolím upozornit, že to nebyl nějaký neviditelný režim, ale zcela konkrétní příslušníci tehdejší armády. A troufám si tvrdit, že právě oni jsou autory stále stejných pseudoargumentů používaných pracovníky MO vůči nám, rehabilitovaným vojákům.
Vážený pane řediteli, mimo jiné operujete pojmem FKSP a poskytováním příspěvku z rozpočtové kapitoly MO jako jakousi dávkou určenou ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Jenže ono to je všechno tak trochu jinak. FKSP vznikl jako výdobytek socialistických odborů vládním nařízením č.90/1965 Sb. (viz § 40). Každý bývalý voják po vyhození pracoval u nějakého civilního zaměstnavatele (s výjimkou těch, které komunisté zavřeli nebo je v rámci akce Asanace deportovali za hranice) a tento zaměstnavatel za jednoho každého (bez ohledu na členství v odborech) přispíval do tohoto fondu a tak i mi, tehdy ještě nerehabilitovaní vojáci jsme z tohoto fondu mohli čerpat nejen v průběhu zaměstnání, ale u posledního zaměstnavatele i v důchodu a to až do konce života. V armádě resp. obecně v ozbrojených silách nebyl tento fond zřízen (viz např. §21 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 210/1989 Sb. o FKSP). I když tento fond s důchody přímo nesouvisí, pak převodem našich důchodů do správy Vojenského úřadu pro sociální zabezpečení přešla i „péče o důchodce“, zajišťovaná právě posledním civilním zaměstnavatelem právě z FKSP na armádu, která ale tento fond neměla a jaksi „naše“ peníze zůstaly k využití zaměstnancům v civilních rezortech. Teprve vyhláška ministerstva financí č.310/1995 Sb. o FKSP zavedla tento institut i do ozbrojených složek, tedy i do armády. Ale protože armáda pro nás (s výjimkou několika málo reaktivovaných, kteří jaksi „dosloužili“ do důchodu) nebyla posledním zaměstnavatelem, neměli jsme (na rozdíl od těch, kteří nás z armády vyházeli) nárok výhod FKSP jako vojenští důchodci využívat. Až na náš popud (rezoluce Vojenského spolku rehabilitovaných z 28. 9. 1996) tehdejší ministr obrany Miloslav Výborný vyčlenil z rozpočtu rezortu obrany takovou částku, která pokryla naše “benefity“ podle pravidel FKSP. Následující ministři takto činili až do doby, kdy tyto jednotlivé rozkazy ministrů nahradil premiér Vladimír Špidla a ministr obrany Miroslav Kostelka nařízením vlády č. 145/2004 Sb.
Z toho naprosto jednoznačně vyplývá, že poskytování příspěvku z rozpočtové kapitoly MO podle tohoto vládního nařízení není pro rehabilitované vojáky vůbec žádným nadstardatem oproti jiným resortům. Naopak, v civilních resortech by k takové situaci vůbec nedošlo a výhody z FKSP by mohli čerpat nepřetržitě u posledního zaměstnavatele. Je proto pro mne udivující, s jakou vehemencí a bez sebemenšího věcného důvodu armáda tento argument rehabilitovaným neustále předhazuje. Považuji to za nestydatost.
Dále píšete, že rehabilitovaným vojákům bylo vyplaceno odchodné v průměrné výši 13 544,- Kč. Já mám před sebou rozhodnutí o doplatku odchodného ze dne 14. 10. 1991, které pod čj. 84075 vydal náčelník Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha. Uvádí zde, že při neplatném ukončení služebního poměru dnem 30. 11. 1976 mi mělo být vyplaceno odchodné ve výši 7630,- Kčs, což se ovšem nestalo a tehdy jsem obdržel 3270,- Kčs. Rozdíl ve výši 4360,- Kčs mi tedy byl neprodleně doplacen. Tady v žádném případě nejde o nějaké odškodnění či rehabilitaci, tady jde o doplacení špatně provedeného výpočtu (což je jen velmi eufemistický výraz pro krádež). Jestliže se chce armáda urputně držet litery zákona, měla by okamžitě vypočítat úroky z prodlení z dlužné částky a následně z takto vypočtené částky vypočítat a vyplatit úroky až do dnešního dne. Nevydávejte, proto prosím tuto částku za součást nějaké rehabilitace, tak tomu prostě není.
Dále píšete o zohlednění doby vyhození ze služebního poměru pro výpočet starobního důchodu. Tady máte pravdu, avšak nikoli celou. Osobně jsem byl postaven mimo službu dnem 12. 4. 1976 a pak oficiálně vyhozen dnem 30. 11. 1976. Po celou tuto dobu jsem bral ten nejnižší příjem, jaký mi mohla armáda dát. Pro výpočet důchodu pak byl uvažován průměr platu z posledního roku služby, takže sám vidíte, že to asi nějak moc nebylo. A jen jako perličku uvádím, že mi bylo pod vyhrůžkou trestního stíhání za příživnictví nařízeno najít si zaměstnání, přičemž plat z této činnosti nebyl vyplácen mně, ale armádě. Mohu si o tom myslet cokoli, ale zcela jistě to nebyl postup, který by armádě příliš sloužil ke cti.
Vážený pane řediteli, na dané téma by se dala napsat obsáhlá kniha, což se sice chystám učinit, nikoli však na tomto místě. Dovolím si jen konstatovat, že armáda provedla – tak, jak jí to uložil zákon – rehabilitace v tom slova smyslu, že přiznala protiprávnost některých svých předchozích činů. Otázkou zůstává, zda něco učinila k jejich alespoň částečné nápravě. Modelem by mohl být záměr předsedy vlády pana Topolánka, modelem by mohl být záměr ministra školství pana Chládka. Nejskvělejší model si dovolím předložit na závěr. V roce 1999 péčí MO byly skupině důstojníků z politických složek zpětně vyplacen valorizovaný výsluhový příspěvek pro cca 125 osob z vojenského oddělení ÚV KSČ a Hlavní politické správy a to ve výši od 450 000,- Kč. Tehdy poslanec Nečas prohlásil, že to v parlamentu protlačilo MO ČR a jeho právní odbor, který to jako přílepek v zákoně č. 221/1999 Sb. protlačil. Vzhledem k tomu, že předkladatelem bylo MO, poslanci neměli důvod jejich stanovisku nevěřit. A to je na tom celém příběhu to nejsmutnější.
S úctou
Petr Mrázek
předseda Vojenského spolku rehabilitovaných AČR
Zpráva členům o činnosti VSR za rok 2023
Vážení přátelé, členové VSR, rehabilitovaní vojáci a občanští zaměstnanci,
je to již poměrně dlouho, co jsme spolu hovořili a za tu dobu se odehrálo mnohé. Dovolte mi, abych vás nejprve pozdravil jménem celého předsednictva a popřál vám jednomu každému hodně zdraví a především pohodu a klid v osobním i rodinném životě.
Jak jistě víte, je pro nás tím nejdůležitějším činnost našich územních organizací. Musím říci, že přes náš relativně vysoký věk jsme stále ještě pilní. Důkazem není jen naše vzájemné setkávání se, ale i účast na akcích spřátelených spolků a především naše akce samostatné, směřované především k datu 21. srpna. Tak jste se sešli v Plzni, Olomouci, Českých Budějovicích, v Brně. Ve Vyškově na budově Vojenské akademie byla při té příležitosti umístěna další pamětní deska našeho spolku.
Jediným dluhem našich členů ke spolku a jeho činnosti je občasné neplacení členských příspěvků. Uvědomte si prosím, že těch původních sedmdesát korun, které obdrží spolek z vašich příspěvků, představuje zaslání jednoho doporučeného dopisu, tedy upřímně řečeno nic moc. Žádám vás proto všechny, abyste odevzdali svůj příspěvek buď hospodáři své územní organizace nebo přímo na účet spolku – 2001923252/2010. Výši příspěvku vám nikdo nenařizuje, záleží jen na vašich možnostech a chuti.
Základním úkolem našeho předsednictva je snaha o prosazení zákona o našem odškodnění. Kdysi jsem někde četl krásnou větu – boj prohrajeme tehdy, když padne poslední z nás nebo když se vzdáme. K tomu jen stručně. V tomto roce jsme se snažili „probojovat se“ především k novému panu presidentovi. Psali jsme 31. 1., 12. 3., 19. 6. a 3. 8. 2023. Dosáhli jsme přijetí u ředitele Vojenské kanceláře presidenta republiky, pana generálmajora Hasala. Setkání bylo příjemné, srdečné a především velmi otevřené. Pan generál mne následně informoval, že bohužel kancelář pana presidenta a jeho poradní sbor je nyní zaneprázdněn jinými úkoly. Obávám se, že poslední president, jemuž armáda skutečně ležela na srdci ve všech souvislostech, byl TGM.
Zůstává nám tedy cesta – jako vždy – podání poslaneckého návrhu. O věci jsme jednali s předsedou parlamentního výboru pro obranu, panem Metnarem. Ten sice zájem projevil, avšak od posledního setkání uplynuly již téměř 2 měsíce a nic se neděje. V žádném případě se předsednictvo svého úkolu nezříká a nyní zkoušíme další cesty setkáváním s předsedy parlamentních stran – tedy v dnešních dnech s tím začínáme. Nevzdáme se.
Velkým problémem je přístup MO, který je ve vztahu k naší – a nejen k naší – organizaci velmi odtažitý. Jistě víte, že vládní „úsporný balíček“ v podstatě ruší jakékoli dotace spolkům a to včetně takových, jako třeba doposud mimořádně preferovaní legionáři. Dám vám malý příklad – každoročně jsem z odboru pro veterány MO získával informaci o počtu skutečně žijících rehabilitovaných v rámci resortu. Letos mi byla tato informace odmítnuta, obrátil jsem se tedy přímo „ke zdroji“ a požádal dne 26. 9. o tuto informaci Vojenský úřad sociálního zabezpečení, zatím bez odpovědi.
Dne 21. 9. 2023 jsem požádal o osobní schůzku nového ředitele odboru pro válečné veterány a válečné hroby MO, pana plk. Ing. Roberta Speychala, zatím rovněž bez odezvy.
Co nás naopak může potěšit je skutečnost, že se začínají ozývat potomci rehabilitovaných. V posledních týdnech to byl vnuk pana plk. Činovského, minulý týden dcera pplk. Zdenka Böhma. Jejich vzpomínka paměti hodláme zveřejnit v tisku (tedy pokud se někdo odváží to zveřejnit, za to neručíme). Je proto naší povinností, abychom své vzpomínky nějakým způsobem zhmotnili a předali je svým dětem a vnukům. Stále to opakuji – sepište své příběhy, vždyť co jiného po nás zůstane.
A úplně na závěr malé povzbuzení – naši Jihomoravani a Brňáci právě teď jednají o umístění naší pamětní desky a to v prostorách Vojenské nemocnice Brno. O výsledku vás budeme informovat.
S přáním pevného zdraví
Předsednictvo VSR
Hodnocení roku 2022
Vážení přátelé, kolegové, rehabilitovaní vojáci,
nejprve mi dovolte poděkovat vám všem za práci, kterou jste odvedli v minulém roce. Vykonali jste toho opravdu hodně a vaše práce byla obdivuhodná. Jako vždy musím poděkovat především všem našim členům v Olomouci, Brně, Plzni, Českých Budějovicích a i leckde jinde. Nebudu zde vypočítávat všechny akce, které jste si naplánovali, uspořádali a jichž jste se účastnili. Důležité je to, že organizace žije. Smutnější zprávou je ta skutečnost, že nás skutečně ubývá. Když zvážíme, že ministerstvo obrany vydalo více než 9000 rehabilitačních osvědčení a že nyní je nás žijících rehabilitovaných vojáků a občanských zaměstnanců 926, pak je nám všem jasné, že pro naplnění našich cílů mnoho času nezbývá. Snad právě proto si dovoluji apelovat na všechny rehabilitované, nejen členy VSR, a požádat je i intenzivnější činnost. Už vzhledem k velkému úbytku nás, rehabilitovaných, by mělo dojít k zintenzivnění naší činnosti. Žádám proto všechny členy, abychom se zcela otevřeně připomínali, aby bylo o nás slyšet. Pište do místního tisku, navštivte své poslance, senátory, starosty. Zapojte se do práce v obci, kdyby nijak jinak, tak alespoň účastí na vzpomínkových a jiných akcích.
V minulém roce se předsednictvo orientovalo především na dva základní problémy, tj. zviditelňování našeho spolku na veřejnosti a na zřejmě poslední pokus o uzákonění našeho odškodnění. Situaci nám poněkud zkomplikovaly dvě události. Po odeznění kovidových opatření se celá politická scéna soustředila naprosto výhradně na řešení ekonomických krizí, tedy inflace a exploze cen energií a z toho odvozeně všech cen, především nákladů na bydlení a za druhé na pomoc Ukrajině, na jejíž území vstoupila ruská vojska s cílem tuto zem zničit. Druhým problémem je spolupráce s ministerstvem obrany. Náš spolek, stejně jako řada dalších organizací, jejichž činnost je nějakým způsobem na obranu vlasti a na armádu orientována, měl s MO podepsané Memorandum o spolupráci. Toto Memorandum bylo nezávazným příslibem vyšší úrovně spolupráce nad rámec zákonných norem a skutečně orgány MO naše požadavky v rámci svých možností velmi korektně plnily. Toto Memorandum bylo bohužel všem spolkům vypovězeno. Při osobním jednání s ředitelem odboru pro veterány mi bylo přislíbeno, že spolupráce by měla pokračovat i nadále, avšak žádná nová dohoda či smlouva nebyla písemně uzavřena. Co bude armáda ochotna nadále poskytovat ze svého rozpočtu v prospěch svých důchodců, to teprve poznáme. Prvním signálem je zrušení tzv. „balíčků“ u příležitosti významných životních výročí. Přesto stále doufám, že v tomto roce bude naše snažení dovršeno. Jistě, můžeme se – opět – dočkat zklamání, ale nesmíme se předem vzdávat.
Abychom dostali náš spolek do širšího povědomí jak společnosti, tak jednotlivých politiků, spolupracujeme především se všemi obdobnými spolky a účastníme se jejich akcí, tedy konferencí a veřejných akcí jako jsou pietní akty a podobně.
Nosným úkolem bylo a zůstává naše odškodnění. Jednání s MO nevedlo k žádným výsledkům, hlavním argumentem pro zamítnutí návrhu zákona byla skutečnost, že zákon myslí jen na vojáky a v obdobné situaci byla řada jiných profesí. Oslovil jsem tedy téměř všechny ostatní resorty s dotazem, kolik osob u nich bylo rehabilitováno. Když jsem pak obdržel z jednotlivých ministerstev odpovědi, pak ministerstvo vnitra uvádí něco málo přes 2000 rehabilitovaných osob, všechny ostatní resorty uvádějí jen několik jednotlivců, nejvýše desítky osob resp. vydaných rehabilitačních osvědčení. Spolu s několika právníky jsme tedy návrh zákona o naše odškodnění přepracovali do obecné podoby tak, aby se odškodnění týkalo všech rehabilitovaných osob. Podotýkám, že nás to z našeho rozpočtu nestálo ani korunu. Takto přepracované znění zákona jsme pak znovu předali všem zainteresovaným resortům spolu s žádostí o spolupráci při jeho prosazení. V těchto dnech pak přicházejí odpovědi, zatím poslední bylo z 22. 11. 2022. Nebudu zastírat, že všechny odpovědi jsou neseny v duchu „já nic, já muzikant“ a nedávají žádnou přílišnou naději. V tomto roce chci opět navštívit všechny ministerstva a zkusit změnit jejich postoje.
Samozřejmě ve svém úsilí nepolevíme a budeme pokračovat. To už se ale dostáváme do úkolů tohoto roku. Předsednictvo bude pokračovat v práci na podání návrhu zákona. V tom budeme vše konzultovat s legislativci Úřadu vlády. To bude rozhodující moment pro konečné rozhodnutí v této věci. Naší velkou chybou bylo nejprve to, že jsme o tento svůj nepopiratelný nárok nebojovali okamžitě po listopadu 89. Bohužel mnohé z nás jaksi uspokojili šarže, medaile a pro několik vyvolených i zajímavé posty. Ale na bědování je pozdě a především to nemá žádný smysl. Další velkou chybou byla myšlenka, že svých práv se domůžeme jen úzkou spoluprací s ministerstvem obrany. Přátelé, já si nesmírně vážím všech našich vojáků i občanských zaměstnanců u bojových jednotek, ve výcvikových střediscích, ve vojenském školství atp. Rozlišuji mezi GŠ a MO. Po roce 89 v armádě zůstali snad všichni ti, kteří se osobně „zasloužili“ o naše osobní příběhy a jejich názory na nás doposud mnohé ovlivňují. To je těžko prokazatelné, lehko viditelné. Proč o tom hovořím – protože podobných excesů se musíme vyvarovat.
Musíme proto jít svou vlastní cestou. Musíme především ukázat, že stále existujeme. Pro příští rok bychom jako předsednictvo chtěli uložit jednomu každému členovi VSR (a naprosto samozřejmě i nečlenům, držitelům rehabilitačních osvědčení) dva mimořádné úkoly. Nejde o žádné novinky, tyto požadavky na vás klademe každoročně. Především stále žádáme, abyste – třeba i stručně – sepsali své vzpomínky na protiprávní jednání armády vůči vám a poslali je předsednictvu jakoukoli cestou (adresy jsou dostupné na našem webu rehabilitovani-vojaci.cz). Druhý apel je placení členských příspěvků. Tam, kde fungují územní organizace, tam je to jednoduché. Mnozí však již kontakt se svými organizacemi ztratili, proto stále nabízíme možnost přímé platby na náš účet 2001923252/2010. Konec konců jde o základní povinnost člena jakéhokoliv spolku, tedy i našeho.
Předsednictvo jako základní úkol pro příští rok má stále v rozšiřování spolupráce s dalšími obdobnými organizacemi, oslovování jednotlivých relevantních politiků a prosazování zákona o odškodnění. Druhým úkolem v této souvislosti je zkusit alespoň nějaké přijatelné /nikoli jen symbolické/ jednorázové odškodnění. Zcela samozřejmě všechny členy vyzývám k diskuzi na toto téma.
Naprosto samozřejmě musíme reagovat na současné dění. Proto si dovolím jménem celého našeho spolku vyzvat nově zvoleného presidenta k angažovanosti v naší věci. Konec konců snad ví, co se v armádě dělo v době jeho aktivní služby před i po listopadu. Říká, že bude presidentem všech – tak prosím, ať nám to ukáže. První dopis jsme mu zaslali 31. ledna a druhý teď, 15. března. Na první nebyla žádná reakce, uvidíme, jak to půjde dál. Ubezpečuji vás všechny, že mlčení nepovažujeme a nebudeme považovat za odpověď.
Závěrem si dovolím jednomu každému z nás popřát do roku 2023 hlavně hodně zdraví. Konec konců nic jiného už moc nepotřebujeme.
za předsednictvo
Váš Petr Mrázek
předseda
Čtvrtletní hlášení
Vážení přátelé, kolegové, kamarádi,
máme za sebou polovinu roku, která přinesla mnoho velmi zvláštních událostí doma i ve světě. Co však je pro nás neméně důležité, to je dění v našem spolku. Tento měsíc, srpen, je pro nás mimořádným, protože den 21. 8. je mimořádným mezníkem naší novodobé historie. Máme proto před sebou mnoho úkolů, ukažme si jen ty z nejdůležitějších.
Dne 31. srpna bude v Brně v 14:00 hodin na Univerzitě obrany odhalena pamětní deska našim členům. Vážení, bude to pravděpodobně poprvé, kdy taková akce proběhne v přímé režii armády. Doufám, že chápete závažnost této skutečnosti – je to po dlouhých třiceti letech vlastně poprvé, kdy se armáda byť jen v náznaku a nepřímo a snad i nevědomky (?) hlásí k nápravě věcí minulých. Proto vás všechny žádám, abyste se této akce dle svých možností akce účastnili. Navíc jde o bezpříkladnou ukázku vzepětí sil kdysi skomírající naší brněnské organizace. Pod vedením plk. Ing. Rudolfa Kunzmannna Brňáci zvládli takovouto skvělou záležitost. Na odhalení desky byla pozvána řada čelných politiků počínaje ministryní obrany a předsedy komisí pro obranu jak Senátu, tak poslanecké sněmovny. Bude zajímavé vidět, kdo se akce účastní a kdo se jí „prozřetelně“ vyhne.
Dne 19. srpna v 14:00 hodin bude na Žižkově náměstí zahájena vzpomínková akce, pořádaná Magistrátem města Olomouc. Díky neúnavné práci našich Olomouckých kolegů pod vedením plk. MUDr. Bohumila Remla je právě Olomouc ukázkou skvělé spolupráce spolku s orgány samosprávy.
Obdobná akce právě nyní proběhla v Plzni a i zde je pod vedením plk. Ing. Jana Kabáta mezi naším spolkem, jinými občanskými a společenskými organizacemi a především orgány kraje a města naprosto skvělá spolupráce.
Za mimořádný úspěch považuji pozvání na akci u Památníku tří odbojů v Lešanech dne 26. srpna v 15:00 hodin. Tato skutečnost je zcela a naprosto unikátní a pro nás mimořádně významná. Je to poprvé, kdy nás některá ze společenských organizací zaměřených na odbojovou činnost uznává za plnoprávnou a zcela integrální součást odbojové činnosti. Vždyť si vzpomeňte na ubohé žvásty řady rádoby pravicových politiků např. ve sněmovně při marném projednávání návrhu zákona o našem odškodnění. Přitom právě tyto spolky – skutečné společenské organizace – měly být a věřím, že nyní i budou naším přirozeným spojencem a především přítelem a spolupracovníkem.
Musím ovšem přidat i méně příjemné poznámky. Přátelé, dne 27. července jsem byl členem malé delegace, kterou přijal pan president na Pražském hradě. O našem spolku se nehovořilo přímo, přesto musím konstatovat, ač je mi to nesmírně líto, že pan president nepovažuje rehabilitované vojáky za něco, čím by se měl vážně zabývat. Není to však žádné překvapení, což mohou potvrdit ti všichni z nás, kteří měli možnost se s ním během jeho desetiletého působení v této funkci setkat.
Dne 4. srpna se bude u Okresního soudu v Berouně konat druhé stání ve věci naší výstavky k srpnu 68. Výsledek je stále nejistý, protože protistrana, pan Šinágl, není schopen a především není ani ochoten chovat se odpovědně a racionálně. Bohužel tohoto člověka mezi nás zatáhli někteří z nás a dnes se tváří, jako kdyby se nic vážného nestalo. I takový je život.
Ale abychom nekončili pesimisticky – dozvěděl jsem se, že v bezprostřední blízkosti Českého Krumlova byl kdysi dávno instalován pomníček jako připomínka činnosti našeho spolku a že je našimi Jihočechy stále udržován a hojně navštěvován. Myslím, že to asi nebude jediná taková skvělá vzpomínka a proto vás všechny vyzývám – víte-li o jakékoli pamětní desce, pomníčku s touto tématikou, pošlete fotografie a mapky s umístěním, jednou to bude mít velkou historickou hodnotu. Jak pro každého z nás, tak pro naše potomky a především pro celou společnost.
Úplně závěrem jen připomínám naši společnou povinnost potvrdit svou sounáležitost se spolkem zaplacením členských příspěvku. Jak příkladný byl minulý rok, tak jsme letos poněkud pomalejší. Plaťte hospodářům své místní organizace, kdo nemáte to možnost, zasílejte příspěvek přímo na účet spolku 2001923252/2010.
za předsednictvo
Váš
Petr Mrázek
předseda
Slovo předsedy
Vážení přátelé,
Po delším čase vás
všechny srdečně zdravím a doufám, že jste dobu kovidovou přežili s co
nejmenšími problémy. Zdá se, bohužel, že teď přicházejí další „morové rány“
v podobě krize energetické, krize finanční a ekonomické a
v neposlední řadě i válečné, jejíž důsledky dnes ještě ani neumíme
odhadnout.
Naše územní
organizace pracují dle svých možností a schopností. Je potěšující, že tam, kde
spolková činnost z nejrůznějších důvodů spolková činnost usíná, se vždy
najde několik skvělých jednotlivců, kteří jsou nejen schopni, ale i ochotni
v rámci svých možností přispívat našemu společnému úsilí. Letos například
naši v Brně připravují impozantní akci a navíc se jim již rýsuje něco i
pro příští rok. To je mimořádně skvělé. A ocenění si zasluhují přátelé z Olomouce,
Plzně i odjinud. A nesmíme zapomínat na naše skvělé Jihočechy. Všem vám jménem
předsednictva skutečně od srdce děkuji.
Musím oznámit, že
byla podána žaloba na navrácení naší výstavky k srpnu 68 a předpokládám,
že pak bude celý komplet uložen u našich v Olomouci a bude tak
k dispozici vám všem. Do budoucnosti plánujeme (po nutných úpravách a
opravách, kde počítáme s účastí Plzeňáků) její trvalou instalaci na
důstojném a veřejně přístupném místě.
Naprosto
samozřejmě pracujeme na našem hlavním úkolu, jímž zůstává prosazení zákona o
našem odškodnění. Samozřejmě vím, že plynutí času jde proti nám, ale na druhou
stranu dnešní dění ve světě v mnohém vyvolává reminiscence na srpen 68.
Proto bychom měli všichni ve svých bydlištích podporovat akce našeho ale i
jiných spolků jak k tomuto datu, tak i ke všem významným vzpomínkám naší
bohaté historie – byť i třeba jen položením kytičky a svou osobní účastí.
Závěrem trochu
materiálna. Očekáváme v tomto roce, jako ostatně každým rokem, vaše
členské příspěvky. Minimální částka pro odvod do „společné kasy“ zůstává po
léta stále stejná, 150,- Kč. Tady chci poděkovat všem, kteří svou členskou
povinnost splnili částkami podstatně vyššími. Čiňme každý podle svých možností.
Pokud neplatíte přes své místní hospodáře, zašlete příspěvek přímo na spolkový
účet u FIO banky – 2001923252/2010 a jako variabilní symbol uveďte své
telefonní číslo.
Do nového roku vám
přeji mnoho sil a jistě se mnozí v tomto roce osobně sejdeme. Těšíme se na
vás a děkujeme
za předsednictvo
váš
Petr Mrázek
Členské příspěvky
Vážení kolegové, drazí přátelé,
máme vážný problém, některé naše územní organizace přestaly vzhledem k okolnostem pracovat a je zřejmé, že řada z vás ztratila kontakt na své přátele.
Základním atributem členství ve spolku je placení členských příspěvků. Protože se nescházíte, nemáte možnost platit příspěvky běžným způsobem, zaslala řada z vás svůj příspěvek přímo na účet spolku (číslo účtu 2001923252/2010). Všem plátcům velmi děkuji.
Především zde musím poděkovat našemu skvělému kolegovi plk. Ing. Rudovi Kunzmannovi za vynikající rozbor situace a řadu dobrých rad k dalšímu postupu v této věci.
Po projednání v předsednictvu jsme stanovili výši příspěvku na 150,- Kč. Vám, kteří nemáte možnost poslat příspěvek přímo ze svého účtu, zasílám vzorovou poštovní poukázku. Variabilní číslo je datum vašeho narození, to abychom dokázali vás identifikovat. Pokud jej nechcete uvádět, použijte číslo vašeho telefonu a my vám pak zavoláme.
Pokud máte tu možnost obvyklého postupu v rámci vaší územní organizace, pak ji samozřejmě využijte.
Děkuji, Petr Mrázek předseda