Z historie VSR
Třicet let od první celostátní konference Sdružení vojenská obroda
V ideologickém monolitu Československé lidové armády se na počátku roku 1990 objevila organizace, navazující na reformní hnutí Pražského jara 1968 v armádě. Po dvaceti letech nuceného mlčení se mohli k dění v armádě vyjádřit bývalí vojáci z povolání. Chtěli pomoci změnit armádu, odstranit politické deformace i dosáhnout nápravy křivd.
Dne 16. prosince 1989 se ustavilo na svém prvním shromáždění v kině Kyjev při Ústředním domě armády v Praze „Sdružení vojenská obroda“ (SVO). Již svým názvem navazovalo na občanskou iniciativu „Klub za socialistickou přestavbu Obroda“, který se ustavil v únoru 1989 z disidentů, stoupenců reforem Pražského jara, v době normalizace zpravidla perzekuovaných.
V rámci klubu vznikl před listopadem 1989 Výbor vojenské sekce, v jehož řadách působili plk. PhDr. Oskar Bizík, pplk. PhDr. Antonín Zrůstek či bývalý náčelník Vojenského historického ústavu plk. PhDr. Tibor Hochsteiger, všichni bývalí důstojníci propuštění z armády na počátku normalizace.
Historického shromáždění 16. prosince v kině Kyjev se zúčastnilo 587 bývalých vojáků z celého státu. Pro účastníky šlo o skutečně mimořádnou událost s velkým emotivním nábojem. Jak uzavřel svůj záznam zapisovatel historické schůze v kině Kyjev: „Na závěr shromáždění bylo uděleno slovo dr. Oskaru Bizíkovi, který shromáždění zahajoval. Jmenovaný se zmohl na několik vět, v nichž vyjádřil přesvědčení, že mluví ústy všech shromážděných, že je rád, že se takovéhoto shromáždění a této doby vůbec dožil. (Ostatní zaniklo v slzách a dojetí nejen dr. Bizíka, ale i mnoha přítomných.)“
Cíle nové organizace
Členy SVO byli vesměs aktivní oponenti sovětské okupace následně za normalizace propuštění z armády, často vyloučení nebo vyškrtnutí z KSČ. Mnohdy strávili následující dvě desetiletí v podřadných pracovních místech, byť se některým normalizaci podařilo přečkat i v kvalifikovaných pozicích.
Organizace na počátku roku 1990 měla velkorysý program: zpracovat a schválit vojenskou doktrínu státu a navazující branný zákon bez obsažené vedoucí úlohy KSČ. Vše v rámci Varšavské smlouvy, o jejímž rozpuštění ještě nikdo nemluvil. Dalším cílem byla obnova civilní kontroly armády prostřednictvím branného a bezpečnostního výboru Federálního shromáždění.
Aktivisté vítali záměr zrušení stranickopolitického aparátu v armádě, požadovali i zrušení armádních kádrových orgánů a zásadní reorganizaci vojenské kontrarozvědky. V prohlášení navrhli nahradit dosavadní stranicko-politické orgány kulturně osvětovými pracovníky, skupinami a odděleními, s obsahem opírajícím se o mezinárodní lidskoprávní dokumenty. Politická činnost se měla přenést zcela mimo kasárny s odůvodněním, že vojáci přece skládají přísahu všemu lidu bez ohledu na jeho politické názory. Náhradou kádrových orgánů se měly stát personální útvary s transparentním systémem objektivního hodnocení.
Vojenská kontrarozvědka se měla reorganizovat na zpravodajskou službu orientovanou na potenciální protivníky a ne jako dosud na sledování nekonformních jedinců z vlastních řad. To vše byl vlastně návrat k návrhům roku 1968. Dalším cílem byla rehabilitace postižených vojáků s finančním odškodněním a kritická analýza let 1967-1969. V legislativní oblasti se měla očistit politicky ovlivněná znění zákonů týkajících se armády.
Rozvoj SVO
K realizaci bohatého souboru návrhů účastníci na prvním setkání zvolili osmnáctičlenný výbor. SVO vzešlo z prostředí, jehož protagonisté mluvili podobným druhem jazyka, jako tehdejší představitelé MNO. Perzekuovaní příslušníci armády však měli jinou životní zkušenost.
Podle stanov mělo SVO úzce spolupracovat s velením ČSLA, podávat a doporučovat ministrovi národní obrany kádrové návrhy na dočasné obsazení míst v armádě členy SVO, nebo místa členů Centrální rehabilitační komise a dalších rehabilitačních komisí MNO. Na počátku ledna 1990 měla SVO již téměř tisíc členů.
Sdružení vojenská obroda bylo Ministerstvem vnitra přitom řádně zaregistrováno až 8. března 1990. Prvním předsedou se stal rehabilitovaný voják PhDr. Oskar Bizík, současně tehdy po krátkou dobu vedoucí kanceláře Federálního shromáždění a člen Vojenské komise Koordinačního centra Občanského fóra.
První celostátní konference
První celostátní konference zástupců SVO se konala před třiceti lety, 28. dubna 1990 opět v kině Kyjev. Tehdy narostla organizace dokonce již na více než 5 000 členů. SVO zůstalo zpočátku součástí Občanského fóra (později Občanského hnutí) a na Slovensku Verejnosti proti násiliu. Později členové SVO směřovali většinou k sociální demokracii. V úplných počátcích bylo možné najít i vazby vysloveně na Pražské jaro či budování „demokratického socialismu“.
V rámci SVO vznikly i specializované sekce letců, vojenských lékařů, historiků apod. SVO spolupracovalo s veteránskými organizacemi (Svazem bojovníků za svobodu, Konfederací politických vězňů) či Svazem vojáků z povolání nebo Svazem vojenské mládeže a dalšími. Přestože byla programová skladba pestrá, hlavními cíli SVO bylo podílet se na změnách v armádě a především dosáhnout plné rehabilitace a případně i reaktivace svých členů.
V některých otázkách nalezlo SVO společnou řeč s vedením MNO. Například kritizovalo „destrukční jevy oslabující bojeschopnost v armádě, například demagogické snahy o neuvážené zkracování vojenské služby“, které měly být údajně v rozporu se snahou o rychlý odsun sovětských vojsk.
Rehabilitace a reaktivace
Za své další úkoly členové označili i odstranění všech kořenů a nástrojů totalitního systému ze struktury ČSA a svoji důslednou rehabilitaci. Tento úkol plnily i centrální a krajské rehabilitační komise. V rámci rehabilitace byly také stovky rehabilitovaných reaktivovány. Ministerstvo vrátilo 142 důstojníkům a praporčíkům hodnost a 52 z nich také dříve odebraná vyznamenání.
Ministr se rozhodl v rámci rehabilitačního procesu povýšit o jeden až dva stupně všechny perzekuované vojáky z povolání a ocenit jejich zásluhy o rozvoj armády udělením resortní medaile Za zásluhy o ČSLA. Povýšeno bylo 177 vojáků a vyznamenáno již více než 4 600 postižených důstojníků a praporčíků. Udělení medaile perzekuovaným možná devalvovala skutečnost, že jí ministr uděloval i vojákům, kteří sloužili v armádě po celou tzv. normalizaci.
Členové SVO se také dostali na kandidátní listiny Občanského fóra červnových parlamentních voleb. SVO se zprvu profilovala jako iniciátor zpracování vojenské doktríny či zřízení generálního inspektorátu čs. branných sil. Členové se aktivně účastnili atestací vojáků z povolání a chtěli se i podílet na nově pojaté humanistické výchově v armádě. Předsedou sdružení se později stal plk. v z. Josef Němec a tajemníkem PhDr. Antonín Zrůstek.
Úloha v nových poměrech
Organizace se bránila nařčením, že sleduje v armádě mocenské cíle: „Bez vyostřování rozporuplných vztahů trváme na tom, aby z armády odešli v zájmu nové kvality výrazně zkompromitovaní lidé: nekompromisní normalizátoři, organizátoři politických čistek, stoupenci totalitního systému. Cožpak to jsou nehumánní požadavky?“
SVO tak do jisté míry převzalo radikální úlohu vojenských fór. SVO mělo v prvních letech silnou členskou základnu. V evidenci bylo k 21. listopadu 1992 stále ještě 4 094 členů. Původní stanovy obsahovaly předpoklad, že po vyřešení aktuálních úkolů členové SVO hromadně přestoupí do Svazu vojáků z povolání. To se nestalo. V souvislosti se zánikem společného státu se organizace v roce 1992 poklidně rozdělila na českou a slovenskou část. Česká se současně přejmenovala na Vojenské sdružení rehabilitovaných. Tato organizace existuje dodnes.
Prokop Tomek - převzato z VHÚ Praha