Aktuality - Vojenský spolek rehabilitovaných

Proslov rektorky - velitelky brig.generálky Prof. RNDr.
Zuzany Kročové, Ph.Dr.
  
Vážený pane generále (brig.gen. v zál. Zbyněk Čeřovský),
 vážení páni předsedové,
 vážený pane radní, paní starostky a páni starostové,
 vážené dámy a pánové,
 
je mi velkou ctí, že mohu promluvit na shromáždění při příležitosti slavnostního odhalení pamětní desky na počest těch vojáků a zaměstnanců vojenské správy, kteří před 54 lety, ale zejména v následujících letech takzvané normalizace, projevili
obdivuhodnou statečnost, odvahu a vytrvalost ve svém přesvědčení.

Když jsem se na konci minulého roku měla poprvé možnost setkat s panem plukovníkem Kunzmannem, panem podplukovníkem Mrázkem a dalšími představiteli Vojenského spolku rehabilitovaných AČR, byl to pro mě silný zážitek. Vrátily se mi vzpomínky do srpna roku 1968, kdy jsem jako osmileté děvče, žačka základní školy v Novém Městě na Moravě, prožívala se svými rodiči a blízkými ony pohnuté dnyinvaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
 
Také jsem si uvědomila, jak my všichni, celá společnost, bychom měli být vděčni těm, kteří dokázali nasadit své zdraví, osobní bezpečí a pracovní kariéru za ideály, které by nám všem měly být drahé. Věrnost hodnotám občanské cti, vlastenectví a svobody prokázala v prvních dnech invaze většina Čechů a Slováků, ale jen málo z nich vytrvalo i dalších letech, a to za cenu obrovského osobního příkoří, šikany, často i vězení nebo nucené emigrace. A jim jsme zůstali hodně dlužni. Při perzekucích po roce 1969 bylo z Československé armády vyhozeno téměř 12 tisíc vojáků a občanských zaměstnanců. V posádce Brno bylo propuštěno přibližně 850 osob, z toho bezmála 600 příslušníků tehdejší Vojenské akademie. Je přitom smutné, že tito naši stateční vojáci a spoluobčané se v mnoha směrech nedočkali morální a společenské satisfakce ani po roce 1989. 
 
Velice ráda jsem proto přijala žádost představitelů Vojenského spolku rehabilitovaných o podporu při zhotovení a odhalení pamětní desky na počest těch, kteří nikoliv slovy, ale svým životem a skutky prokázali věrnost naší vlasti a ideálům svobody a demokracie. Společnými silami členů Vojenského spolku rehabilitovaných, příslušníků Univerzity obrany, dalších vojenských zařízení v posádce Brno a pracovníků brněnského Komunitního centra pro válečné veterány jsme zorganizovali veřejnou sbírku na pořízení pamětní desky a poměrně v krátké době jsme vybrali potřebný obnos.
 
Právě, když jsme koncem února tohoto roku hledali vhodný termín slavnostního odhalení pamětní desky, jako by se vrátily běsy staré více než půlstoletí. Dvacátého čtvrtého února vojska Ruské federace vpadla na Ukrajinu! V bezprostřední blízkosti České republiky a těsně za hranicemi našich spojenců rozpoutalo Rusko válečný konflikt, jehož hrůzy den, co den, vyplouvají na povrch. Znovu jsme pocítili naše vlastní „memento“, zjitřené city a obavy z oněch srpnových dnů v roce 1968. A také jsme si uvědomili, že mír, svoboda a bezpečí nejsou a nikdy nebudou trvalé a samozřejmé a že slova vojenské přísahy o nasazení vlastního života mohou platit již dnes nebo zítra. My vojáci i všichni občané naší země na to musíme být připraveni. Jak na to – víme. Ukázali nám to dámy a pánové z Vojenského spolku rehabilitovaných, kteří stojí tady s námi, před 54 lety, a vidíme to takříkajíc v přímém přenosu u ukrajinských vojáků, představitelů ukrajinské státní správy i prostých občanů u Charkova, na Donbase a v Záporoží. Dámy a pánové, zlu je potřeba vzdorovat. A bez vytrvalosti, strádání a možná i obětí to bohužel nejde.
 
Děkuji Vám za pozornost
 
Proslov Pplk. Petra Mrázka- předsedy VSR AČR ČR

Vážená paní rektorko, vážení zástupci státní správy a samosprávy, vážení přátelé!

Především mi dovolte, abych jménem všech důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy, vyhozených z armády v letech 1948 - 1989 jak pro své politické postoje, tak pro své morální kvality poděkoval a to naprosto upřímně a skutečně z hloubi duše paní rektorce Univerzity obrany v Brně, paní gen. Mgr. Zuzaně Kočové. Je jen a jen její zásluhou, že se tato nenápadná deska ocitá na budově, v jejíchž zdech se připravuje naše budoucí vojenská elita. A skutečnou elitou společnosti a národa jsou ti, kteří nejenže ovládají perfektně svou práci, ovládají virtuózně své nástroje, ale především ti, kteří vědí proč tak činí.  Protože vážení přátelé, vedle vědomí máme i svědomí. A je přímo symbolické, že pamětní deska je právě zde. Z tehdejší Vojenské akademie bylo po srpnu 68 vyhozeno celkem 594 osob, především pedagogů. Je samozřejmé, že největší čistky v armádě byly cíleny právě na ty, kteří měli v rukách budoucnost armády.

      Po listopadu 89 došlo k rehabilitacím a vojáků bylo rehabilitováno celkem 9 130. Jen pro srovnání uvádím, že ve všech ostatních resortech od vnitra po kulturu bylorehabilitováno – pokud je mi známo -  něco málo přes 2 000 osob. Je smutnou pravdou, že žádnému z těchto lidí se nedostalo skutečné a úplné satisfakce. Proto a právě proto je umístění pamětní desky zcela zásadním aktem celospolečenského významu a je pro nás všechny ctí, že alespoň posledních pár set žijících rehabilitovaných vidí, že jejich skutky nejsou a nebudou zapomenuty.

      Musíme si ovšem uvědomit, že čistky v armádě po roce 68 jsou jen jednou, byť mimořádně významnou kapitolou celého příběhu. Okamžitě po únoru 48 bylo z armády vyhozeno neuvěřitelné množství důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců. Některé prameny uvádějí jednu třetinu, jiné více než polovinu stávajícího velitelského sboru na všech stupních velení. Mimořádně významné je, že v politických procesech, kdy bylo zavražděno 247 osob, jich nejméně 29 byli opět vojáci. To je přes 12 %. Vedle selského stavu, který byl zničen úplně, nebyla žádná jiná profese po celé období vlády komunistů tak
postihována.

      Po listopadu 89 byly provedeny tzv. rehabilitace. Ze všech takto perzekuovaných vojáků jich tehdy žilo asi 13 – 14
tisíc, kteří se k rehabilitacím přihlásili a jak jsem uvedl, rehabilitováno jich bylo 9 130. Po listopadu 89 ale v armádě „pracovalo“ více než 5000 politruků a řídících pracovníků VKR (vojenská pobočka StB). A to nehovořím o všech členech tzv. prověrkových komisí, kterých nutně bylo násobné množství. Tehdy, po listopadu 89, jich z armády dobrovolně a se všemi poctami a náležitostmi odešlo celkem 191 osob a později i několik desítek dalších. Tento krátký výčet suchých čísel ovšem podává velmi barvitý portrét stavu armády po roce 89 a především vztah armády k rehabilitovaným vojákům. Dovolím si říci, že armáda se doposud nijak nevyrovnala se skutky, které v ní od roku1948 v personální oblasti probíhaly. Chápu, že díky běhu času nelze rehabilitaci, tedy uvedení v předchozí stav, zabezpečit. Co však lze, to je věcný a racionální pokus o vyrovnání. Proto si dnešního dne velmi považuji, protože je pro nás příslibem, že by tento proces mohl konečně skutečně začít. Je to poprvé, pokud si vzpomínám, že by pamětní deska na počest obětí minulého režimu v armádě, byla odhalována právě takto čelnými představiteli armády. Je to pro mne znamení úsvitu. Tady je nutno si uvědomit co přesně říká zákon o mimosoudních rehabilitacích - Za neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen "pracovnívztah") z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. 

To – přeloženo z právnického jazyka – znamená, že armáda tyhle lidi vypudila ze svých řad způsobem, který byl v rozporu s právem a to tedy i s právem tehdy platným. Je tedy jen a jen věcí armády, jak se s touto skutečností vypořádá či zda se s ní vůbec vypořádat chce. Tuto povinnost z ní nikdo nesejme.

      A k tomu ještě jedna drobná poznámka – o rehabilitovaných vojácích často hovoříme jako o obětech. Není tomu tak. Obětí je někdo, koho postihla nenadálá a nepředvídatelná pohroma jako povodeň, požár či zemětřesení. Rehabilitovaní byli postihováni za své postoje, postoje veřejně projevené. Nebyli – a podotýkám ani nejsou – pasivními obětmi, ale aktivními účastníky dění. A to nebudu hodnotit dopady na jejich manželky, děti, celé rodiny, to byla a jeostuda.

      Poslední slovo bych rád věnoval posluchačům této skvělé školy. Jste mladí lidé a naprosto samozřejmě hledíte do budoucnosti a plánujete svou budoucnost, svůj život. Jste vojáci a víte tedy, že plánujete-li si nějakou trasu, pak musíte znát nejméně dva body na této cestě – odkud vycházíte a kam chcete dojít. Ten výchozí bod – to je vaše rodiště, vaše vlast, vaši předci a vaše historie. To jsou tedy i ti, jejichž jména jsou skryta za touto pamětní deskou. Je dobré vědět, čím byli naši dědové a pradědové. Všichni to byli lidé, kteří tuhle zem obdělávali a vzdělávali do dnešní skvělé a krásné podoby.

      Vaším úkolem je a bude toto bohatství chránit a bránit pro vaše děti a vnuky. Protože tahle zem je vaše a nikoho jiného. A proto vás žádám – tuhle pamětní desku si uložte do paměti a její význam do svých srdcí. Pokud vy tak učiníte, pak my jsme neprožili své složité osudy zbytečně.